Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Těžko uvěřitelných dvaačtyřicet let uplynulo od doby, kdy němečtí pionýři heavy metalu ACCEPT vydali svůj stejnojmenný debut. Všechno to, co se odehrálo v mezičase uvnitř a kolem skupiny, by proto jistě vydalo na solidní a čtivý román, jehož nové a nové kapitoly jakoby byly dopisovány rukou zkušeného seriálového scénáristy.
Jak jinak ostatně vnímat události, ke kterým u ACCEPT došlo od vydání minulé, navýsost povedené desky „The Rise Of Chaos“. Na sklonku roku 2018 bez bližšího vysvětlení kapelu opustil Peter Baltes, její předposlední originální člen, a ten poslední, kytarista Wolf Hoffmann, se rozhodl pokračovat obklopený celou řadou nováčků, když ke stávajícímu osazenstvu přibral nového baskytaristu Martina Motnika a třetího (!) kytaristu Philipa Shouse. No a do toho v létě loňského roku vyšlo definitivně najevo, že Peter Baltes po svém odchodu zamířil rovnou do stáje bývalého zpěváka ACCEPT Uda Dirkschneidera, kde se již dlouhý čas vyskytuje i poslední z pilířů klasické sestavy solingenských legend, bubeník Stefan Kaufmann, a podílel se zde na dalším vyvedeném zápisu U.D.O. „We Are One“. Jeden by se zrovna mohl zeptat, kdo že tedy vlastně ten ACCEPT je?
Složit a napsat v takové situaci nové album bylo jistě složitější než obvykle. Nicméně Wolf Hoffmann je mužem činu, který se snaží hledět především do budoucnosti, a tak se do toho pustil, aniž by se mu rozklepala kolena. A výsledek? Výsledek je možná právě proto další velmi dobrou nahrávkou, která si v ničem (a s přehledem) nezadá s alby, která bývají označována za to lepší v dnes již šestnáctipoložkové diskografii kapely.
Karty jsou rozdány nad slunce jasněji, takže posluchač chtivý dobrodružné výpravy znovu vstupuje do království těžkého kovu, kde je dovoleno zpívat, ale pouze dostatečným chraplákem, za podpory hromových sborů a s ostrou metalovou kytarou a stejně ostrým metalovým tempem za zády. Nálada je dobrá, o čemž svědčí hned otvírák „Zombie Apocalypse“ s parádním refrénem a kvílivou vyhrávkou, jež adrenalin z poslechu nové desky vyhání do spolehlivě vysokých míst. Pak se trochu ztrácí motivace, když titulní kus drobně zkolovrátkovatí a následující (po motörheadovsku pojmenovaná) „Overnight Sensation“ ho v tom slepě následuje. Ale to už se šturmuje k útoku, který se ukáže být rozhodující.
„No Ones Master“ je krásně vyleštěná brož z pokladnice ACCEPT s výstavní prací sólové kytary a „The Undertaker“ po ní definitivní ranou na solar, která udiví především originalitou svých motivů. Nervní klidné pasáže, geniálně pulsující baskytara a znovu dokonalých šest Hoffmannových strun, takový trhák se tedy upřímně na šestnáctém řadovém albu skupiny, která moc nemění tvář, skutečně nedá moc očekávat. Ale tím samozřejmě líp, neboť omráčení z téhle skladby dopomůže úplně nevnímat následnou rutinu v „Sucks To Be You“ a „Symphony Of Pain“, povinně dozdobené citací klasiky. To už ovšem přichází „The Best Is Yet To Come“ a v duchu svého názvu přináší druhý nejdůležitější okamžik celého alba, totiž překrásnou baladu se vším, co k takové hudební disciplíně patří.
Přecházíme do finále, kde se znovu pohybujeme v solidní společnosti. „How Do We Sleep“ i „Not My Problem“ nemůžou v žádném případě nikoho (ze zasvěcených) urazit a závěrečná instrumentálka „Samson And Dalilah“, znovu inspirovaná známými klasikami, to jen po „hoffmannovsku“ podtrhne. Posluchače chtivého dobrodružné výpravy do království těžkého kovu proto musí po tom všem nutně opanovat dojem, že za stávajících podmínek a okolností dostal od nového alba ACCEPT přesně to, co (minimálně) očekával a dvě perličky k tomu navíc. A já dodávám, že mám nesmírnou radost i z toho, že na „naše pappenheimské“ už podruhé za sebou není spoleh.
1. Zombie Apocalypse
2. Too Mean to Die
3. Overnight Sensation
4. No Ones Master
5. The Undertaker
6. Sucks to Be You
7. Symphony of Pain
8. The Best Is Yet to Come
9. How Do We Sleep
10. Not My Problem
11. Samson and Delilah
kazdy novy Accept je samozrejme sviatok... Hoffmannovci dosiahli vrchol s Tornillom za mikrofonom na Blind Rage... novinka je lepsia ako predchodca, ale stale je to len zlaty standard, co vsak v pripade Accept znamena prvotriedna kvalita, tak niet na co sa stazovat, aj ked album s vami nejak extra nezatrasie... skor je to o suhlasnom prikyvovani, ako bezbrehom mlateni hlavy...
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!